příběh sto osmý - Královna a princ

Dnes se vám musím svěřit se zvláštním snem, který se mi nedávno zdál.
Hlavním hrdinou v něm byl Milan a to v roli dost nezvyklé.....

Na oknech bělostné záclony snoubící se s těžkými karmínovými závěsy. Na každém z nich ručně vyšitý erb královského rodu. Velká hodovní síň není vybavena množstvím nábytku, jen tu a tam je vidět velké prosklené skříně a v nich drahocenné křišťálové poháry, číše a konvice.
 Jemně tkaný koberec vede ode dveří, bohatě zdobených jemnými řezbami, ke stupni na němž majestátně odpočívá královský trůn. Bílé ušlechtilé dřevo je překryto sametovým přehozem téže barvy jako mají závěsy. Na trůně se povaluje mladík oděný v drahé roucho a má na hlavě královskou korunu. U jeho nohou se pitvoří malý mužíček - královský šašek. Oba si výborně rozumí, vždyť spolu vyrůstali od dětství. Jenže mladý princ je vychováván pro to, aby jednou vládl celé zemi. Šašek zůstane šaškem, třebaže královským.
A to je právě kámen úrazu. Šašek je mladý, lehkomyslný, bezstarostný snílek a princ snadno podléhá jeho kouzlu osobnosti, třebaže tak malé. Nedbá na královský majestát, pranic si nedělá z etikety, povinnosti budoucího krále bere na lehkou váhu a královna, spravující sama celou zemi si zoufá. Je to dosud statná žena s hrdým čelem, spanilou šíjí a jiskrnýma očima. Lid ji má rád, ačkoliv je přísná. Neodpustí nic špatného, soudí ale spravedlivě a uvážlivě. Sama rozhoduje ve sporech svých poddaných, sama vynáší rozsudky a sama dohlíží na jejich vykonání. Jen na jednoho člověka v celém království je krátká. Na svého syna, mladého prince.

Nedbá na její domluvy, když ho kárá, naoko sklopí hlavu, ale okolo úst mu pohrává šibalský úsměv a po očku sleduje svého malého kamaráda, který se nepokrytě řehtá královniným slovům.A ve chvíli, kdy královna na okamžik utichne, aby našla správná slova, šašek udělá potměšilou grimasu a princ se po něm rozežene a oba se honí po hodovní síni jako malí kluci.

Herold oznámil příjezd princezny Veroniky, dědičky Toskánského království.
Královna jí přivítala se všemi poctami a nechala přivolat prince Milana, aby vzácnou návštěvu pozdravil. Princ přišel, krásné princezně věnoval hlubokou poklonu a otočiv se na podpatku, chystal se zase ze síně odejít.
"To je všechno, princi?" otázala se Veronika.
"Ano, krásná princezno" odvětil Milan posměšně,
"ctím nevýslovně vaši krásu a váš starobylý rod, ale mé srdce patří navždy štvanici, lovu a bitvám, takže z případné svatby nebude nic..... přijela jste přeci kvůli tomu, ne?"
Princezna oněměla pokořením a hanbou. Pak s kletbou na rtech opustila hrad.
I královna nenacházela slov pro neomluvitelné princovo chování. A když pak spatřila, jak se šašek válí v křečích od smíchu na podlaze a radostně vřeští:
"Tos jí to řekl... ach bože milostivý, to bude moje smrt..... ze svatby nebude nic...... hahahahahaháááá!!"
Královna se ve vteřině rozhodla.

Usedla na trůn, nechala se odít do hermelínového pláště, na hlavu nasadit korunu a do ruky vzala žezlo.
Pak zvučným hlasem zvolala:
"Stráže!! Prince Milana ihned odveďte do jeho komnaty a tam ho střežte do té doby, než vás povolám! Všichni ostatní ven! Zůstane tu jen Janek!!" ukázala prstem na šaška, který zůstal zkoprnělý sedět na zemi.
Dva zbrojnoši sevřeli prince mezi sebou a odpochodovali s ním, nedbaje na jeho sakry a křik.
Když se za poslední komornou zavřely velké dveře, královna se přísně podívala na šaška:
"Velmi jsi mne zklamal, Janku. Místo, aby ses snažil princi vštípit kavalírské způsoby a ušlechtilé chování, blázníte po lesích s kuší a koukáte pod sukni kdejaké služce. Ale s tím je ode dneška konec. Oba budete potrestáni. Ty si odbudeš svůj první díl trestu teď hned a zde. Poté strávíš den a noc v kládě na nádvoří a princ ti bude dělat společnost, neboť jeho za horší provinění čeká i horší potrestání."
Šašek teď stál před královnou vyděšený, neschopen slova a třásl se po celém těle. Jeho oči těkaly ze strany na stanu a on doufal, že všechno je jen zlý sen.
Královna však nedala jeho úvahám moc široký prostor:
"Přistup Janku a přijmi trest jako muž!"

Šašek nevěřil svým vlastním uších, ale přesto jako ve snách vykonal královnin příkaz. Přišel až těsně k ní a překvapením vyjekl, když ho královna jako uličníka z podhradí přehnula přes kolena. Vyjekl znovu, když ho zbavila šaškovského roucha a vyhrnula ho vysoko na jeho záda a tenké nohavice srolovala pod kolena. Uvědomil si, že leží Jejímu veličenstvu přehnutý přes nohy v naprosto neslušné pozici, neslušně na ní vystrkuje obnažené hýždě a nemůže s tím nic udělat. A když mu k dovršení všeho utrpení sama královna začala udílet nefalšovaný výprask na holé pozadí, propadal se hanbou. Navíc to bolelo, každičká rána, která mu dopadla na zadek, ho neskutečně bolela a on přemýšlel, kde se v královně vzala ta síla. Jeho mladičké tělo se otřásalo nářkem, kvílel a skučel, naříkal a plakal. A byl bit. Jako zlobivé děcko, které rozbilo krajáč s mlékem, přijímal výprask z dlaní své velitelky a živitelky, jak sebou házel na jejím klíně, rolničky na jeho hábitu legračně zvonily, ale nikdo se nesmál.
Poté královna poručila šaškovi, aby se postavil do kouta, ale tak jak byl, s odhalenými půlkami, bohatě vybarvenými královskou rukou do tmavě červené, takže skoro splývaly v jeho karmínově červeným oblekem. Pak poslala pro prince.
Princ Milan přišel a v doprovodu dvou stráží a tvářil se lítostivě. Celou dobu, co byl zavřený v komnatě, vystřídalo se v něm spousta emocí.Nejprve v prvotním návalu vzteku rozmlátil všechno, co mu přišlo do rukou. Pak zlostně kopal do sloupku postele, dokud se neuhodil do nohy a chvilku pak s kletbami skákal po jedné noze. Pak dlouho chodil dokola a uvažoval, co ho čeká, co se děje v síni a jak se z toho všeho vykroutí. Rozhodl se, že na matku zapůsobí jako vzorný syn a že se bude hlasitě kát. Když však první, co spatřil, byl seřezaný zadek jeho nejlepšího přítele, když slyšel jeho polohlasné vzlykání, značně znervózněl.Nevěřil svým vlastním očím, že by matka královna dokázala na jeho šaška vztáhnout ruku a navíc takovýmto způsobem. A to se jen smál jeho vtipu....... Co se asi tak chystá na něho?
Královna však rázně přerušila jeho úvahy o vlastním osudu:
" Z moci královské a posvátného postavení tvé matky, tě můj synu, princi Milane II. za prohřešky vůči Matce královně, proti dvorní etiketě, za urážku dědičky Toskánského království, které vedlo k vyhlášení nepřátelství, odsuzuji k veřejnému zmrskání na nádvoří hradu metlou na zadek. Poté strávíš den a noc ve společnosti svého šaška na pranýři a pokáním. Trest bude vykonán ihned. Stráže, odveďte prince do žaláře, aby ho kat připravil na výprask!"
Princ se nedostal k jedinému slovu. Jen němě zíral na svou matku, která ho právě odsoudila k nejhoršímu trestu, jaký si na něho mohla jen vymyslet. Dokonce i Janek se překvapeně otočil a zatímco si rukama třel neskutečně pálící pozadí, nevěřícně zíral na královnu. Ta ale dala pokyn, aby s princem do žaláře odvedli i šaška a tak se oba hříšníci po chvilce ocitli v temné kobce žaláře, kde je kat a jeho pomocníci postupně zbavili oblečení. Šašek přišel o svůj zvonečkový hábit, kapuci i nohavice a stál na vlhké slámě bos jen v košili, která mu dosahovala sotva do půli zadku, takže bylo stále vidět, co před malou chvílí prožil. Princ pak dopadl stejně. Drahocenné roucho, sametový kabátec, hedvábné nohavice, to vše odnesli katovi pacholci a on se pokoušel si stahovat nabíranou košili co nejníže, samozřejmě zcela marně.
Na nádvoří zatím panoval čilý ruch a jak princ, tak šašek mohli malým zamřížovaným okénkem sledovat, co se tam děje.Pohled to byl bizarní. Pacholci stavěli pranýř a kládu. Pranýř byl dlouhý mohutný dřevěný sloup, opatřený provazy a okovy, kláda pak byla vyrobena ze dvou dřev s otvory pro hlavu a ruce, na níž se odsouzenci vystavovali v polokleče polostoje na očích všem. Kol kolem se počali trousit první zvědavci a hádali, koho že dnes uvidí při trestu.

Královna zatím stála u okna stejně jako její syn dole v žaláři. Její duše byla rozpolcena, na jednu stranu byla rozhodnuta, že princ musí dostat lekci, na druhou stranu se obávala, že jí přestane mít rád, když ho nechá tak přísně potrestat. Ale listy z Toskánského království byly nekompromisní - buď bude princ potrestán a požádá princeznu o prominutí nebo se vojska obou království setkají na hranicích v lítém boji.
V žaláři vrcholilo napětí. Princ počal chápat, že trest se blíží, zvlášť když mu šašek povyprávěl, jak sám vytrpěl výprask z královniných rukou a jak moc se mu to nelíbilo. A když se otevřely dveře a v nich se zjevil sám kat v přiléhavých spodkách, nahou svalnatou hrudí a rudou kápí na hlavě, podklesla pod ním kolena.

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Na nádvoří se tísnil dav a čekal na odsouzence. Katovi pacholci se založenýma rukama na plecích stáli okolo pranýře a dávali pozor na lidi. A už se ze zadních řad počalo ozýval šumění slov, které sílilo a přelévalo se do užaslých výkřiků, když všichni poznali, kdo je tím odsouzeným a za jakým účelem bude trest dnes vykonán.
Na balkóně se objevila sama královna, nezvykle oblečená v tmavém šatě a se všemi odznaky své moci. Vedle ní stál komoří, který počkal, až se dav ztiší a pak přečetl rozsudek:
"My, královna Marieta I., rozhodli jsme se předat svého syna prince Milana II. spravedlnosti. Protože svým hloupým činem způsobil rozkol v království našem i Toskánském, kdy urazil dědičku zmíněného království, budiž dnes potrestán pro výstrahu všem i sobě samému. Bude mu vyměřeno padesát ran metlou na pranýři, kde poté stráví den a noc na posměch. Zároveň s ním je k trestu uvržení do klády po dobu stejně dlouhou odsouzen královský šašek Janek. Nechť je trest bez odkladu vykonán. Tak praví vůle královnina!"
Dav hlučel, švitořil šuměl a provolával užaslé výkřiky.

Uličkou od žaláře pacholci právě vyváděli Janka. Jeho drobná chlapecká postava se mezi nimi ztrácela, navíc chlapec polomrtvý strachem podklesával v kolenou a pacholci ho spíše vlekli za sebou. Kláda byla zdvihnuta, Jankova hlava i ruce byly zaklesnuty dovnitř a nad ním se s děsivým rachotem uzavřela druhá část.
Šašek vykřikl leknutím, ale to už dav otočil hlavy dozadu, neboť nastávala druhá část divadla.
Pacholci přiváděli prince oděného pouze v košili a bosého. Zatímco Janek se třásl strachem, princ se zuřivě snažil svým pochopům vysmeknout, klel, běsnil, kopal okolo sebe a lomcoval celým tělem, leč marně, pacholci svou práci ovládali dokonale. Přivlekli prince na pódium, zručně mu přivázali ruce k pranýři a pak k dovršení vší ostudy mu roztrhli košili od límce až po okraj a připoutali ho ještě v pase, aby sebou nemohl házet a ztěžovat katovi práci.

Poté na podlahu pranýře vstoupil kat a pacholek mu z vědra podal první mohutnou metlu. Princ, úplně bílý v obličeji, s divoce bušícím srdcem ho sledoval jako se dívá králík, jehož se chystá pozřít had. Metla v katově ruce se zdála obrovská, hrozivá, kapala z ní voda a kat s ní mimoděk pošvihával do vzduchu, aby dodal divadlu náležité drama. Princ měl co dělat, aby neomdlel strachem. A když kat pozdvihl mohutnou ruku s metlou a počal monotónně prince mrskat na holý zadek, nic nedbaje na jeho strašné výkřiky plné bolesti, na nářek, který se mu téměř neustále linul z úst, na jekot po každém dopadu metly, na úpornou snahu osvobodit se z potupy.
Po dvaceti ranách měl princ zadek v jednom ohni. Nevěděl, kolik ran již dostal, nedokázal se soustředit na nic jiného, než na neskutečně palčivou bolest, která ho prostupovala, nevnímal zprvu zaražený dav, který ale postupně přidával na jásotu, čím víc princ křičel, tím víc se dav radoval.Šašek, co mu nepohodlná pozice dovolovala, sledovat prince a v duchu blahořečel královně, že ho nevystavila stejnému trestu jako prince, protože tohle by nepřežil.Princ se svíjel jako červ po každé ráně, která mu na zadek, stehna, boky i záda metlou vyryla rudou tenkou stopu, a ty stopy se vzájemně překrývaly, rudly víc a víc, na bocích už se barvily do fialova, na stehnech vytvářely temně rudé pruhy. Princ už dávno zahodil všechnu svou pýchu a modlil se po každé ráně, aby byla tou poslední.
Když pak skutečně dopadla poslední rána, zůstal ochable viset za ruce na pranýři a naříkal bolestí. Když pak otočil směrem k balkónu tvář, rozrytou bolestí a smáčenou tisícem slz, uzřel královnu, kterak pláče s ním.
Pochopil, proč musel podstoupit ten děsivý výprask, proč bude teď celý den a celou noc uvázaný jako dobytče na pranýři. A uvědomil si, že i přes to všechno jí je vděčný, že ho nezavrhla a nepřestala milovat.....

pokračování příště...